Jiří Hudínek - Kolo bylo jeho život

„Příběhy, ve kterých vítězí dobro nad zlem, jsou kladné. Lidé se v nich vciťují do hlavních postav a prožívají je celým srdcem, a proto tyto příběhy nebudou nikdy zapomenuty.“

Čtu si úryvek psaný úhledně zaobleným písmem z úvahy žáka jindřichohradecké 5. ZŠ Jiřího Hudínka. Listuji výstřižky z novin.

V hlavě mi běží vzpomínky na setkání s Jirkovou maminkou. Ano, je to tak, kladné příběhy nebudou, nesmí být nikdy zapomenuty! A proto pojďme zavzpomínat na sympaťáka velikého nejen postavou, ale hlavně srdcem, obětavého člověka, od jehož tragické smrti při nezaviněné autonehodě, uplyne příští rok již 20 let.

Na obyčejné „skládačce“ vyráží devítiletý Jirka v roce 1984 na nábor do cyklistického kroužku. Záhy patří k nejúspěšnějším členům cyklistického oddílu TJ Slovan Jindřichův Hradec. V sezoně 1985/86 startoval celkem na 31 závodech. A bilance? 25 prvních míst, třikrát byl druhý, ve dvou případech třetí (po defektech) a jednou desátý – to jel na vypůjčeném kole, když mu to jeho den před závodem někdo ukradl… Úspěchy ho po třech letech katapultovaly do tréninkového střediska mládeže v Táboře, kde patřil k nejužší československé mládežnické špičce. Jeho cesta dále vedla do rukou legendárního trenéra Pavla Vršeckého v tehdejším nejlepším československém armádním dráhovém středisku Dukle Praha, kde prožil 3 roky. Stal se členem české dráhové reprezentace a držitelem mnoha medailí z národních i mezinárodních šampionátů. Jako hvězda dráhové stíhačky patřil do širšího výběru reprezentace pro olympiádu v Atlantě. Z jeho slov z tohoto období vybírám:
„ V Dukle máme makačku, ale jsem spokojený.“

Když svoji kariéru vrcholového sportovce v roce 1997 ukončil, vrátil se do Jindřichova Hradce, kde napomohl ke vzkříšení mládežnické cyklistiky. Při výchově mladých cyklistů zúročil své dosavadní zkušenosti. I nadále však úspěšně závodil jako amatér. Ve stejném roce nastoupil do služebního poměru u Policie České republiky.

Nutno podotknout, že dnešní materiální vybavení a ostatní zabezpečení se s tím Jirkovým vůbec nedá srovnávat a přes to se v jednom článku z roku 1988 (to byl žákem 7. A, 5. ZŠ) dočítám, že v časovce na 12 km vyhrál Hudínek s průměrem 42,5 km/h. Slova jeho maminky to doplňují. „Součástky na kolo se těžko sháněly. Jirka měl ale radost z každé maličkosti, vše si dokázal smontovat, opravit. Nic pro něj nebylo problém, nikdy neodmlouval, nadával jedině, když se mu kolo rozbilo na závodech.“ Materiálově nejlépe na tom byl v Dukle. Míval k dispozici i pět kol na sezonu a mohl se soustředit jenom na cyklistiku. Po návratu do města nad Vajgarem se to opět otočilo: „Tady mi dali materiál a postavil jsem si jedno kolo, ale na zdejší podmínky je to, řekl bych, až vynikající. Sám bych nemohl v současnosti na materiální vybavení, co se týká oblasti, stačit.“ Solidní silniční kolo stálo v roce 1997 padesát tisíc.

Dlouhá řada medailí úhledně vyrovnaných na skobičkách jedna vedle druhé, je jich na sedmdesát. Bývalo jich víc, ale některé z nich Jirka rozdal malým cyklistům z cyklistického klubu. Tou nejcennější v celé kariéře je dle jeho slov ta stříbrná z mistrovství světa armád v časovce jednotlivců.

Jirka zemřel šťastný, v nejkrásnější fázi svého čtyřiadvacetiletého života po návratu ze Švédska, kde byl členem úspěšné výpravy jihočeských policistů na Světových hrách ve Stockholmu, odkud si přivezl celou sadu medailí. S přítelkyní měli před svatbou, koupené prstýnky už nikdo nenavlékl…

Jirkův kamarád Jan Hájek říká: „Měl jsem tu čest potkat v životě Jiřího Hudínka. Jeho předčasného odchodu je mi dodnes velice líto. Aspoň pro krátkou vzpomínku pořádáme každý rok jeho memoriál.“ Pocity dalších kamarádů shrnul Václav Kročák: „Jirka byl skvělej kamarád, dodneška nám chybí.“

„ …Kladné příběhy nebudou nikdy zapomenuty…“

 

Lenka Michalcová 16.04.2018

 

0.05492s