Jiří Hudínek - Kolo bylo jeho život

„Příběhy, ve kterých vítězí dobro nad zlem, jsou kladné. Lidé se v nich vciťují do hlavních postav a prožívají je celým srdcem, a proto tyto příběhy nebudou nikdy zapomenuty.“

Čtu si úryvek psaný úhledně zaobleným písmem z úvahy žáka jindřichohradecké 5. ZŠ Jiřího Hudínka. Listuji výstřižky z novin.

V hlavě mi běží vzpomínky na setkání s Jirkovou maminkou. Ano, je to tak, kladné příběhy nebudou, nesmí být nikdy zapomenuty! A proto pojďme zavzpomínat na sympaťáka velikého nejen postavou, ale hlavně srdcem, obětavého člověka, od jehož tragické smrti při nezaviněné autonehodě uplyne letos 20 let.

Na obyčejné „skládačce“ vyráží devítiletý Jirka v roce 1984 na nábor do cyklistického kroužku. Záhy patří k nejúspěšnějším členům cyklistického oddílu TJ Slovan Jindřichův Hradec. V sezoně 1985/86 startoval celkem na 31 závodech. A bilance? 25 prvních míst, třikrát byl druhý, ve dvou případech třetí (po defektech) a jednou desátý – to jel na vypůjčeném kole, když mu to jeho den před závodem někdo ukradl… Úspěchy ho po třech letech katapultovaly do tréninkového střediska mládeže v Táboře, kde patřil k nejužší československé mládežnické špičce. Jeho cesta dále vedla do rukou legendárního trenéra Pavla Vršeckého v tehdejším nejlepším československém armádním dráhovém středisku Dukle Praha, kde prožil 3 roky. Stal se členem české dráhové reprezentace a držitelem mnoha medailí z národních i mezinárodních šampionátů. Jako hvězda dráhové stíhačky patřil do širšího výběru reprezentace pro olympiádu v Atlantě. Z jeho slov z tohoto období vybírám:
„ V Dukle máme makačku, ale jsem spokojený.“

Když svoji kariéru vrcholového sportovce v roce 1997 ukončil, vrátil se do Jindřichova Hradce, kde napomohl ke vzkříšení mládežnické cyklistiky. Při výchově mladých cyklistů zúročil své dosavadní zkušenosti. I nadále však úspěšně závodil jako amatér. Ve stejném roce nastoupil do služebního poměru u Policie České republiky.

Nutno podotknout, že dnešní materiální vybavení a ostatní zabezpečení se s tím Jirkovým vůbec nedá srovnávat a přes to se v jednom článku z roku 1988 (to byl žákem 7. A, 5. ZŠ) dočítám, že v časovce na 12 km vyhrál Hudínek s průměrem 42,5 km/h. Slova jeho maminky to doplňují. „Součástky na kolo se těžko sháněly. Jirka měl ale radost z každé maličkosti, vše si dokázal smontovat, opravit. Nic pro něj nebylo problém, nikdy neodmlouval, nadával jedině, když se mu kolo rozbilo na závodech.“ Materiálově nejlépe na tom byl v Dukle. Míval k dispozici i pět kol na sezonu a mohl se soustředit jenom na cyklistiku. Po návratu do města nad Vajgarem se to opět otočilo: „Tady mi dali materiál a postavil jsem si jedno kolo, ale na zdejší podmínky je to, řekl bych, až vynikající. Sám bych nemohl v současnosti na materiální vybavení, co se týká oblasti, stačit.“ Solidní silniční kolo stálo v roce 1997 padesát tisíc.

Dlouhá řada medailí úhledně vyrovnaných na skobičkách jedna vedle druhé, je jich na sedmdesát. Bývalo jich víc, ale některé z nich Jirka rozdal malým cyklistům z cyklistického klubu. Tou nejcennější v celé kariéře je dle jeho slov ta stříbrná z mistrovství světa armád v časovce jednotlivců.

Jirka zemřel šťastný, v nejkrásnější fázi svého čtyřiadvacetiletého života po návratu ze Švédska, kde byl členem úspěšné výpravy jihočeských policistů na Světových hrách ve Stockholmu, odkud si přivezl celou sadu medailí. S přítelkyní měli před svatbou, koupené prstýnky už nikdo nenavlékl…

Jirkův kamarád Jan Hájek říká: „Měl jsem tu čest potkat v životě Jiřího Hudínka. Jeho předčasného odchodu je mi dodnes velice líto. Aspoň pro krátkou vzpomínku pořádáme každý rok jeho memoriál.“ Pocity dalších kamarádů shrnul Václav Kročák: „Jirka byl skvělej kamarád, dodneška nám chybí.“

„ …Kladné příběhy nebudou nikdy zapomenuty…“

 

Lenka Michalcová 16.04.2019

 

0.0854s